Životní příběh ne/jednoho kluka

Kdo z nás nikdy nezlehčoval nesnáze a obavy dětí? Z naší dospělácké perspektivy bývají občas úsměvné. Nahlédněme do života jednoho romského kluka a do těžkostí, které ho zrovna nerozvíjí. Absence lásky, zájmu, podpory, životního prostoru, bezpečí, nízká míra gramotnosti… Je snadné ho soudit, je ukřičený, vulgární, často se pere a málokdy něco respektuje. Ale co o něm doopravdy víme … a chceme ho poznat?

Malý romský chlapec, říkejme mu Pavlík, bydlí se svými rodiči a dalšími sourozenci ve dvou malých pokojích na ubytovně. Sdílí s dalšími rodinami společnou kuchyň, koupelnu a záchod.  Nemá tam svůj vlastní pokoj, své bezpečné místo, kam si může zalézt, když mu není nejlíp a chce být sám.

Po letních prázdninách se vrací znovu do 1. třídy základní školy, protože dostal pro nezralost a nízkou míru gramotnosti roční odklad. Nutno říct, že ho to až tak netrápí. Stejně jako to, že neumí sčítat v rámci první desítky a písmena se mu pletou jedno přes druhé. Doma to nikdo neřeší.

Přitom Pavlík je velmi šikovné, upovídané a živé dítě se zvědavýma očima, které se pořád smějí. No, pořád ne. Občas ho trápí strupy od svrabu, který se uhnízdil v jeho posteli a zdomácněl i v kuchyni. Navíc zažívá od rodičů křik a výprask častěji než pohlazení nebo pochvalu. Co se mu pak asi honí hlavou? Smutek a křivda, že ho nemají jeho nejdůležitější rádi za to jaký je? A zlost, ta musí jít ven. Zbít a vynadat holce nebo klukovi pomůže, ale musí být slabší než on, aby měl převahu. To je totiž to, co sám zažívá ve své rodině, nic jiného se nenaučil, neměl příležitost. A tak se dostává do spirály nenávisti a zlosti, nejen své vlastní, ale i zloby, která se na něj snáší z jeho okolí.

Pavlík si s námi chodí hrát a povídat pokaždé, když se objevíme před ubytovnou s batohem plným pastelek, omalovánek, míčů, švihadel, kříd, karet… Vše přijímá s nadšením. Chodí si za námi pro úsměv, pochvalu a čas, který mu věnujeme. Nikdo ho netluče a nekřičí na něj, nikdo ho neodsuzuje a neshazuje. Když na něj přijde přetlak a má chuť někomu nabančit, povídáme si co se s ním právě teď děje a proč.

Od srpna, kdy chodíme do ubytovny, se Pavlík učí novým věcem: pozdravit, když přijdeme, oslovovat nás jménem namísto pokřikování, učí se požádat o to, co chce a poděkovat, trpělivě čekat až se mu budeme moci věnovat a komunikovat s vrstevníky bez nadávek. Postupně se zlepšuje jeho motorika a při kreslení se začíná snažit nepřetahovat. Může se to zdát málo, ale není. A nejde to hned. Pavlík je konfrontován s jiným světem, který teprve objevuje.

Jsme tam, kde ostatní už lámou hůl …

Nízkoprahové zařízení pro děti a mládež Kolárka

Prostor Plus o.p.s.

2018-11-22T15:24:14+00:0022. 11. 2018|Aktuality|